Čtvrtek 18.11.2010 - Galerie Fenester - Yulia Yakushova (foto, rozhovor)

Tento měsíc patří výloha Galerie Fenester mladé ilustrátorce Yulii Yakushově (původem z Ruska). Jak se jí v Praze líbí, co ji překvapuje a kde momentálně bere inspiraci si můžete přečíst níže...


Rozhovor s Yulií Yakushovou
(text: Jarka B., jarka@fenester.cz)

Narodila ses v Moskvě, poté jsi žila v Amsterodamu. Jak dlouho? A odkdy už jsi v Praze?

Já se poprvé přestěhovala z Moskvy do Prahy. Po několika letech jsem se odstěhovala do Amsterodamu, tam jsem ale bohužel zůstala méně než rok. V Praze jsem celkem asi 5 let.

Je něco, co tě v Praze nebo obecně v České republice jako cizinku překvapilo (nebo stále překvapuje)? Ať už se jedná o přístup lidí, uměleckou scénu...

Mám Prahu ráda. Překvapuje mě, že lidé jsou velmi “kontaktní” – nemají strach mluvit o čemkoli s člověkem na ulici, v tramvaji… Také jsem si zatím vůbec nezvykla, že Praha je tak malá, že se všude dostanu tramvají. Měla jsem ale i jednu nepříjemnou zkušenost – hodně silný český nacionalismus. A není to byrokratická diskriminace nebo omezení možností z důvodu cizího státního občanství (jako v Holandsku). Je to bohužel v myšlení. Pro hodně lidí tady člověk není “člověk” a nebo “John”, “Yulia”, “Kasja” – ne, je to “cizinec” a to je jeho hlavní rys. Nevadí, kolik plakátů s nápisem “Praha – město kultury” vylepí magistrate Hlavního města. Pokud je nacionalismus zakořeněn v myslích, pokud člověk může druhého ponižovat jen proto, že ten druhý je “cizinec” (buď Slovák, Bělorus anebo Vietnamec), tak to není kultura.
Uměleckou scénu v Praze moc neznám, protože k ní vlastně nepatřím. Mám několik známých, kteří dělají art a to je moje jediné spojení.

Máš za sebou poměrně dost práce pro noviny, časopisy, firmy jako Nissan – jak se mladý člověk jako ty k takovým zakázkám dostane?

Myslím, že na to má vliv fakt, že jsem začala ilustrovat v tak velmi konkurenčním prostředí jako Moskva. Neřekla bych, že 25 letý člověk je tam “mladý člověk”. Já jsem začala pracovat v 17 letech. V 25 letech má hodně známých 2 děti, rodinu a práci jako art director. Ve 33 už pracují jako creative director v nějaké velké agentuře jako BBDO. Je tomu tak z různých důvodů. Hlavně tím chci říct, že věk 25 v Evropě a 25 let v Rusku se vnímá úplně jinak. Zakázky většinou dostávám na email – někdo uvidí moje práce v časopisu nebo na webu a pak mě požádá o nějaký projekt. S Nissanem to bylo stejné. A teď s Fenesterem a Bárou taky.

Jak ses například dostala na výstavu „Curvy“ v Austrálii?

Ah! Curvy! Několik let jsem obdivovala fotografie z téhle výstavy a nakonec jsem jim poslala svoje práce. Dostala jsem odpověď, že jsem byla přijata a bude tam moje ilustrace "Emily Haines and The Soft skeleton", kterou jsem jim pak do Austrálie poslala poštou.  



Pomohla ti účast na Curvy k další práci?

Ano, jako většina takových velkých akcí (Curvy je několikadenní festival ilustrace – avšak pouze pro ženské umělkyně, pozn.). Dostala jsem pak několik zakázek. Co mě ale překvapilo, že nebyly z Austrálie, ale z úplně jiných zemí jako např. z Koreje.

Z tvého pohledu ilustrátorky - dá se u nás touhle prací uživit (pokud bys měla srovnat např. s Ruskem či Holandskem)?

Abych byla upřímná, tak já vlastně nevím…pro český trh teprve pracovat začínám. Srovnávat s Ruskem nebo Holandskem nemá smysl. V Rusku máme hodně časopisů, hodně firem, které potřebují ilustrace. Pak je tu Holandsko – země s nejsilnějším grafickým designem na světě, s tradicemi, vysokou školou umění Gerrit Rietveld…Česko má na design svůj názor. Bohužel s ním tady v Čechách nemám ještě velkou zkušenost, tak by nebylo fér odpovídat. Ale nevidím důvod, proč by ilustrátor musel pracovat jen pro jeden trh. Naštěstí máme e-mail, Skype, letadla...To je pro mě největší “bonus” k mojí profesi – můžu bydlet kdekoli a má práce na tom nezávisí.

Jak ses vlastně dostala k umění/grafice? Mělas jako malá nějaký vzor, který by tě inspiroval? (nebo kdo tě inspiruje teď?)

Ještě jsem se k tomu vlastně vůbec nedostala. Nemám za sebou ani žádnou uměleckou školu. Mám sice ukončené vysokoškolské studium, ale s uměním nic společného nemá. Inspirace jde od lidí. Já pracuji asi 6 dní v týdnu a v neděli pak nikoho moc nevidím. Proto je pro mě každá možnost komunikace s živým člověkem, každý moment, kdy mi otevírá dveře do své hlavy, vždycky jako rána. Další inspirací jsou mi teď ještě knihy o porevoluční historii v Rusku. Na jakém projektu momentálně děláš? Každý týden je to “editorial” ilustrace pro 2 časopisy. A mám teď ještě velký projekt pro výstavu – jde o obrazy s tématikou smyslnosti a násilí. Jsou inspirované jedním současným spisovatelem z Ruska. On míchá šedou sovětskou realitu s mystikou. Vidíme svět neodůvodněného násilí a zabíjení, kde sny jsou jen iluzí a pokus o jejich realizaci vede k smrti. Tahle próza je nasycená scénami sexuálního zneužívání, v některých momentech čistě metaforickými. Připravuji velkoplošné kresby inspirované tímto románem.

A o jakého spisovatele a knihu se jedná?

Jmenuje se Ilja Masodov. Román “Sladkost rtů tvých něžných”. Nikdo neví, co je to za člověka. Nikdo ho nikdy neviděl. Hodně lidí si myslí, že jméno je akronym, za kterým se skrývá několik současných spisovatelů.

Zajímá tě tedy pořád ruská scéna/politika? Vracíš se někdy do Moskvy?

Politika mě tak moc nezajímá. A Moskva, ve které jsem se narodila, už neexistuje, možná jen ve vzpomínkách. Proto nemá smysl se vracet.

Fenester - Yulia Yakushova, 11.11. - 8.12. 2010